TSUNAMI ODPADKŮ - článek z časopisu Koktejl, listopad 2007 (zkráceno)Pákistánské Karáčí pomalu mizí pod záplavou všeho, co už jeho obyvatelé nepotřebují. Město připomíná pacienta, který prodělává vleklou otravu produkty vlastního metabolismu. Čeká to samé jednou i celý svět?TSUNAMI ODPADKŮ
Text a foto František Petrák
Pákistánské Karáčí pomalu mizí pod záplavou všeho, co už jeho obyvatelé nepotřebují. Město připomíná pacienta, který prodělává vleklou otravu produkty vlastního metabolismu. Čeká to samé jednou i celý svět?
PLASTOVÁ POHROMA
Asi nejhorší součástí odpadu jsou plasty. Syntetické ropné polymery s dlouhými a pevnými chemickými řetězci příroda neumí rozložit. Bakterie si na nich vylámou zuby – igelitový pytlík podle vědců beze změny přežije asi 500 let, PET láhev se rozpadne až za tisíc let.
Igelitových a mikrotenových tašek a sáčků se na celém světě každoročně vyrobí 900 miliard – 150 kusů na každého člověka na zemi. Rozvojové země jsou jimi doslova zaplaveny. Dáte si v Číně rýži s masem? Pouliční prodavač vám oběd nasype do pytlíku. Dostali jste v Laosu žízeň? Limonádu vám ze skleněné láhve přelijí do sáčku s ledem a přidají plastové brčko. V ulicích přitom chybějí nejen koše, ale i jakýkoli organizovaný systém likvidace odpadu.
Jakmile zafouká vítr, zvednou se ze země vířící sloupy igelitu. Odhozené tašky a sáčky za monzunových dešťů ucpávají kanály a stoky, což způsobuje katastrofální záplavy. Největší nebezpečí ale igelit představuje pro mořské živočichy. Vznáší se ve vodě, takže delfínům a želvám připomíná jejich oblíbenou lahůdku – medúzy. Ucpe jim střeva nebo je pomalu otráví. Podle studie Greenpeace tak každoročně zahyne víc než milion mořských živočichů. Holandský biolog Jan van Franeker zkoumal obsahy žaludků uhynulých buřňáků ledních z osmi zemí kolem Severního moře. V 95 % z nich našel zbytky igelitu, a to až o hmotnosti 20 gramů, což při přepočtu na lidský žaludek odpovídá dvěma kilogramům. V žaludku jednoho mrtvého plejtváka obrovského bylo objeveno 800 kilogramů igelitu.
Co se dá s plastovou pohromou dělat? Slibným řešením se zdají být tzv. biodegradabilní plasty, které se po určité době rozloží samy. Místo z ropy se vyrábějí z chemicky modifikovaného škrobu, celulózy, kolagenu a dalších přírodních látek. Další možností je přidat k ropným plastům látku, která urychlí jejich rozklad tím, že po určité době „rozpojí“ dlouhé řetězce uhlíkových polymerů. Zbytek už bez problémů „sežerou“ půdní živočichové a bakterie. Takový biodegradabilní polyetylen už vědci umějí přesně „načasovat“, aby se podle potřeby rozpadl do několika měsíců až let. Problém je ale v tom, že je mnohem dražší než klasický igelit
JSOU PROSTĚ VŠUDE!
Jak jsme na tom v Evropě? Unie ročně vyprodukuje 1,3 miliardy tun odpadků. 49 % putuje na skládky, 18 % se spaluje a jen 27 % je recyklováno. Odpad třídí 69 % Čechů. Každý z nás ročně „vyrobí“ 250 kilogramů odpadu, z něhož asi 13 % tvoří plasty. Za celý život jich tak vyhodíme asi 2300 kilogramů. To jsou oficiální čísla. Co se ale ve skutečnosti stane s odpadem, který pracně třídíme a nosíme do barevných kontejnerů a sběrných dvorů?
Máte flísovou bundu? Pak vás v zimě hřeje asi 50 vyhozených PET láhví. „Dutá vlákna“ z recyklovaného PETu se používají i k výrobě spacáků.
UTOPÍME SE VE VLASTNÍM SVINSTVU?
Odborníci varují, že v roce 2020 bude jen samotná Čína produkovat každý rok stejné množství odpadu, jaké v roce 1997 vytvořil celý svět… Bojíte se, že tak časem všichni dopadneme stejně jako v Karáčí? Že se prostě utopíme v tom, co každé ráno vynášíme do popelnice?
Listopad 2007
